Poslanci konečně přiznali, že je celý bodový systém k ničemu

Včera poslanci schválili úpravu zákona, která zavádí odpovědnost provozovatele vozidla za přestupky zachycené automatickým radarem. Novináři tomu sice říkají „výmluva na osobu blízkou“, ale to jen kecaj nesmysly. Žádná výmluva na osobu blízkou neexistuje – jedná se jen o základní právo nevypovídat proti sobě nebo osobě blízké.

Podle poslanců bude muset prý provozovatel vozidla zajistit aby řidič vozidla neporušoval předpisy. Pokud to neudělá, tak za to dostane pokutu až 10000kč. Pokud se ouřadům nepodaří zjistit řidiče, kterého „chytla“ automatická radarová past, prostě se obrátí na provozovatele (třeba firmu, která auto vlastní) a vyžádají si zaplacení pokuty.

Dle mého tak přiznali, že celý slavný bodový systém je o ničem a že jim jde jen a pouze o naplnění kasy. Když k tomu přidáme zrušení povinnosti upozorňovat na probíhající měření ze strany obcí, tak to bude veselé. Provozovatelem automatických pastí jsou obce. Pokud vím, tak peníze z takto vybraných pokut jdou do rozpočtu obce. Z toho mi vychází, že pořízení radaru do každé vesnice bude dobrou investicí s velmi rychlou návratností.

Abyste si si udělali představu jak naši poslanci obhajovali úpravu zákona, tak doporučuji přečíst zápis na webu PSP.

Sněmovní tisk 300

Diskuze: Strana 1, 2, 3

Hlasování: 21. schůze 2011, 39. hlasování

Dovolím si citovat pana poslance D. Korteho, který pěkně shrnul to co bych sem složitě psal:

Děkuji, pane předsedající.

Dámy a pánové, Senát nám vrátil novelu zákona o silničním provozu s pěti pozměňovacími návrhy, z čehož první se týká opravy zjevné chyby v zákoně, která ohledně přednosti v jízdě na přechodech pro vozidla s právem v přednosti v jízdě. Je to oprava potřebná a správná.

Body dva až pět řeší změnu, kterou zde jsme odhlasovali, to jest zavedení správního deliktu, kterým by byli postiženi provozovatelé vozidel, nepodnikající osoby, za některé dopravní přestupky, a to bez ohledu na to, zda případný přestupek zavinili, nezavinili či vůbec zavinit mohli, a to dokonce bez platného zjištění, zda k přestupku vůbec došlo. Tato změna je správná, protože tento zavedený delikt je účelový, pochybný a přes svoji sofistikovanou konstrukci velmi pravděpodobně, jak se domnívají někteří právní odborníci, protiústavní.

Sami navrhovatelé nové úpravy uvádějí, že jim jde o řešení situace, kdy se provozovatelé po zjištění podezření ze spáchání přestupku jejich vozidlem pomocí technických prostředků vymlouvají na osobu blízkou a zneužívají tak ústavní právo nevypovídat proti sobě, které je zajištěno ústavním článkem 37 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod. Cituji: Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by tím způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Dochází k tomu údajně, jak jsme slyšeli zde i od navrhovatele, v 60 až 70 % případů.

Už tato argumentace sama o sobě je krajně pochybná. I když můžeme předpokládat, že k spáchání daného přestupku došlo, v době podání vysvětlení provozovatelem to ovšem není zcela samozřejmé, může jít o jeden ze čtyř případů. Za prvé. Provozovatel vozidlo skutečně řídil a přestupek spáchal. V takovém případě – (Odmlka a gesto rukou z důvodu velkého hluku v sále.) V takovém případě pachatel přestupku nic nezneužívá, ale využívá svého ústavního práva nevypovídat, jež je chráněno oním článkem, který jsem citoval, a ještě podepřeno článkem číslo 40 odstavec 4. Cituji: Obviněný má právo odepřít výpověď. Tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven.

Případ druhý. Vozidlo řídila osoba provozovateli blízká a předvolaný odmítl vypovídat s odkazem na onen článek. Pak opět nic nezneužívá, ale opět využívá svého práva.

Případ třetí. Vozidlo řídil někdo jiný a provozovatel neví kdo. Půjčil vůz svému kamarádovi a neví, jestli v okamžiku spáchání přestupku řídil on nebo někdo jiný. Nemůže tedy k danému případu vypovídat, neboť vypovídat může pouze to, co je mu známo.

A případ poslední a čtvrtý. Vozidlo řídil někdo jiný, provozovatel ví kdo a odmítá výpověď s odkazem na osobu blízkou. V tomto, prosím, jediném případě se jedná o neoprávněné maření vyšetřování a měl by být za to samozřejmě postižen stejně tak jako pachatel přestupku. Jenže to by mu to musela – jednomu i druhému – policie dokázat, jinak platí presumpce neviny.

Z výše uvedeného výčtu je zřejmé, že počet oněch případů opravdového zneužití musí být mnohem nižší než oněch 60, 70 % a ta čísla, která jsme zde slyšeli. Navíc je to problém, který se týká především městské policie a především pražské policie. V jiných obcích jsou tato čísla podstatně nižší a nejedná se pouze o menší obce, ale například i o Brno, kde je počet těchto zneužití řádově poloviční.

Zavedení tohoto pochybného správního deliktu je tedy snahou obejít ústavou zaručená práva a pokud nejde o přímý rozpor s ústavou, jde zcela jistě o narušení či prolomení řady důležitých právních principů. Jedním z nich je například zásada subjektivní odpovědnosti. A na tom nic nemění ani skutečnost, že je zde trest, to jest finanční pokuta, maskován jako postih za správní přestupek.

Cílem té úpravy pak není zlepšit situaci v silničním provozu, jak o tom koneckonců mluvil pan senátor, ale hlavně zvýšit příjem peněz do městské kasy a zajistit, aby policajti, zejména městští strážnici, vůbec nemuseli vstát od stolu. Není ovšem žádoucí, aby strážníci vlastní neschopnost a lenost nahrazovali tím, že občané budou nuceni udávat sebe sama, či své bližní. Je to vlastně jakýsi trest za to, že občan využívá svého ústavního práva.

Dámy a pánové, na institut osoby blízké si netroufli sáhnout ani komunisté za dob největšího teroru v 50. letech. To, že ho prolamujeme nyní zde, je naprosto skandální, neboť se jedná o umenšování práv občanů. Já na něčem takovém nemohu participovat a vyzývám vás, abyste hlasovali pro senátní návrh. Velice vám děkuji.

K tomu lze dodat jen „+1“ 🙂

Napsat komentář